(Česky) Templštejnský kastelán

Na vysoké skále nad řekou stojí hrad. Není slyšet klapot podkov ani hlasy obyvatel. Všude je ticho. Místnosti jsou prázdné, opuštěné. Hrad pustne a obrůstá křovím.

Jediným obyvatelem a strážcem pustnoucí hradu je stařec, obývající místnosti za branou. Je to Reginald, poslední hradní kastelán. Jen malá, skrytá, zahrádka sděluje, že lidská ruka toto místo ještě úplně neopustila. Zde dřímá Reginald, kterého přemohla odpolední únava.

Byl podzim, zrzavé slunce se pomalu sklánělo k obzoru. K pevnosti po cestě doklopýtal mnich. Pohlédl na krajinu kolem a na chvíli zastavil před branou. Pomalu prošel přivřenou bránou a s úžasem zjistil, že vnitru cítí, že je mu vše tak nějak známé a důvěrné. V paměti se mu probouzí dávno zapomenuté vzpomínky z dětství, z času bezstarostných her. Přes nádvoří a sály pokračuje ve své pouti ztichlou tmavnoucí pevností, jakoby to tu znal již dříve. Když tu otočí své kroky zpět a pomalu zadumán míří zpět k bráně. Ke jeho překvapení mu v ústrety vychází stařec.

Stařec ho pozdravil a byl zvědav, co mnicha zavedlo na toto místo. „Odpusťte, že jsem se tu toulal. Chodil jsem ve stínu lesa, vydal se po pěšině, a veden podivným pocitem jsem prošel bránou a útrobami tohoto zámku. V zápalu jsem si ani nevšiml, jak čas rychle uplynul“, pravil mnich. Noc pomalu začínala a tak stařec pozval mnicha do svého přístřeší a nabídl mu možnost noclehu. Mnich rád souhlasil a brzo před ním stálo skromné občerstvení.

Brzo se rozproudil družný rozhovor a mnich se zaposlouchal do starcových vzpomínek. V dobách, kdy hrad byl plný života, zde byl kastelánem. Měl hodnou ženu a malého synka. Byly to doby štěstí a radosti. Na hradě bydlel mladý pán a chystala se svatba. Všude byl shon a ruch. Z blízkých i dalekých panství přijely bohatě vyšňoření svatební hosté a s nimi i zástupy dalšího lidu. Urozená společnost se scházela ve velké síni. Pomalu se blížil čas obřadu. Na blízké věži dutě odbyly hodiny poledne a v tom se ve vstupu do sálu zjevil duch dávno mrtvého předka. V sále zavládlo mrazivé ticho. Duch s přísnými a strhanými rysy se rozhlédl po sále, otočil se a vydal se cestou směrem ke svému hrobu. Jak neslyšně a rychle se zjevil, tak se i rozplynul.

Do hostů jako když střelí. Jak smyslů zbavení v hrůze a panice prchali ze sálu a pryč z hradu. Vše co stálo davu v cestě, bylo převráceno a rozmetáno, včetně bohatých stolů se svatební hostinou. Všichni věděli, že zjevení je špatné znamení.

Mladý šlechtic však nechtěl svatbu odkládat. Nevěřil na staré pověry. Chtěl být co nejdříve se svou milovanou. A tak i přes zlé znamení byla svatba v den, kdy byla plánována. Čas pomalu plynul, měsíc za měsícem a už se zdálo, že vše bude zažehnáno. Pánova nová žena brzo přivedla na svět dceru a na vše se již začalo zapomínat. Štěstí jim však netrvalo dlouho, neboť po čase zemřela paní a za nějaký čas ji následovala i její malá dcera. Pán hradu dlouho truchlil. Na hradě mu vše připomínalo jeho krátké štěstí. Chtěl zapomenout a odejít z těchto míst. Nechal se proto brzo najmout a vyrazil do války, kde v jedné z mnoha bitev padl. Nový dědicové nechtěli žít v tomto nešťastném místě a hrad zůstal opuštěn. Postupně odešli z hradu všichni. Jen on chtěl zůstat na místě kde, byl kdysi tak šťastný. A tak tu zůstal sám. Roky pomalu plynuly a z mladého kastelána se stal stařec.

Stařec se odmlčel. Mnicha však přemohla zvědavost a po chvíli se ptá, kde je jeho žena a syn. Zda jsou ještě živi?

Stařec vzdechl a po chvíli pokračoval ve vyprávění. „Tato tragická událost, o které jsem Vám vyprávěl, byl také mého šťastného manželství konec. Když strachem šílení hosté prchali, zjistil jsem, že zmizel i můj synek. Dítě oblečené jen v lehké haleně bylo nejspíše strženo zmatkem a zavlečeno bůhví kam. Snad spadlo ze skály do řeky, zatoulalo se do lesů. Dny a týdny bez přestání jsem hledal okolo hradu, ale vše bez úspěchu. Moje žena si vyčítala, že dítě více nehlídala. Brzo onemocněla a záhy zemřela.

V tu chvíli se mnichovy jasně vybavily vzpomínky na dávné dětství, na hry na nádvoří a v loubí. Vše toto mu připomnělo toto líčení i návštěva hradu. Najednou mu připadaly známé i rysy starce, který mu příběh vyprávěl. Objal ho a přitiskl jej k sobě, neboť mu došlo, že on je jeho otec.

A brzo mu pověděl svůj příběh. On sám rodiče nepoznal. Jako malé dítě ho nalezl starý uhlíř samotného v lese jen v lehké haleně. Nalezence odnesl do kláštera, kde chlapec vyrostl a později se sám stal mnichem.

Ještě dlouho se z tohoto setkání oba radovali. Stařec byl šťastný, že konečně po letech nalezl svého ztraceného syna. Ten jej již neopustil a pečoval o něj až do jeho smrti.

Comments are closed.