Kdysi dávno sháněli brněnští dominikáni peníze na stavbu kostela. Jezdili po širokém okolí a sbírali peníze od věřících bez ohledu na počasí. Jednou takhle před vánoci jeli dva mniši v lehkém voze s kočím. Pomalu se stmívalo a blížila se bouře. Kočí uháněl po zmrazcích a spěchal co mohl, aby byli co nejdříve v Brně, nebo alespoň v nějakém úkrytu. Byli daleko od domova, cestu moc dobře neznal a v tom spěchu špatně zabočil a zabloudil. Bloudil hned vlevo, hned vpravo. Stále víc se stmívalo a začalo hustě sněžit. Toužebně vyhlížel jakoukoliv známku vesnice, stavení nebo úkrytu, kde by se mohli před bouří schovat a přečkat noc. Když vtom je cesta svedla najednou do temného lesa. Setmělo se ještě více. Kočí už myslel na nejhorší a obával se, že se v té pustině zřítí někam do rokle, když v tom uviděl vzdálenou zář velkých oken a šedé obrysy velkých budov.
Kočí nelenil a jel přímo za světlem. Za chvíli dorazil k velkým vratům, které se před ním jak na povel samy otevřely. Vjeli na nádvoří a najednou se objevilo plno bílých postav s červenými kříži na pláštích. Jedni vypřahali a druzí vedli mnichy do světla a tepla. Zde je vedli dlouhými chodbami a klenutými síněmi až do velkého sálu, kde bylo prostřeno k bohaté večeři. Byl zde dlouhý stůl, který se prohýbal pod tíhou plných mís a džbánů s vínem.
Mniši byli šťastní, že mají kde přečkat temnou noc. Vůbec netušili, že zde v lesích je takový bohatý klášter. Ze všech strany přicházeli bílé tiché postavy a kynuly mnichům, aby zasedli k bohaté tabuli. Mniši se bez okolků pustili do jídla. Hostina snad neměla konce. Jídla a pití bylo tolik, že to nelze ani popsat. Na konci hodů povstal v čele stolu velmistr, zvedl číši a pronesl k mnichům „A pro vás, naši milý hosté, mám ještě dárek“. A jedna z bílých postav jim podala těžkou truhlici.
Ráno, když se mniši probudili, tak již byli ve voze a uháněli směrem k domovu. Nebe bylo modré a vše bylo zasypané čerstvým jiskřícím se sněhem. Jak prospali noc, si vůbec nepamatovali. Snad za to mohlo množství vína. Hlavně, že nejedou s prázdnou, byli mniši spokojení při pohledu na těžkou truhlici, kterou měli ve voze.
Spokojený byl i vozka a vesele popoháněl bičem koně. Téměř celou noc obehrával čeledíny v kostkách. Vyhrál celou kupu grošů, kterou uložil do kapsy kabátu. Teď jen pro jistotu sáhl do kapsy a nahmatal jen suché listí. Celý rozzlobený vysypal nepořádek z kapsy a začal hledat, kde jinde mohl groše dát. Nedával pořádně pozor na cestu a opět zabloudil. Naštěstí všude byl neporušený sníh, jen stopa od kočáru. Stačilo otočit vůz a opět se vrátit po stopě na cestu. Stopu našel dobře, ale když dojel na místo, kde končila, byl tam jen neporušený sníh. Nikde ani stopa po stavení nebo lidech. Jen nad nimi se tyčily hrozivě temné ruiny dávno pustého Templštejna.
Rychle se všichni tři pokřižovali a co mohli, uháněli odsud pryč cestou necestou. Protože byl jasný den, brzo našli správnou cestu do Brna. Převorovi předali vybrané peníze i těžkou truhlici. Když se převor zeptal, co je v ní jen pokrčili rameny. Báli se říci, co zažili v noci. Převor nechal truhlici otevřít a sotva odskočilo víko, místnost se jen rozzářila. Byla až po okraj naplněna lesklými zlaťáky.